Pandemie koronaviru s sebou bohužel přinesla i rozšíření některých mýtů o ochranných prostředcích dýchacích cest. Týkají se zejména respirátorů třídy FFP3 a vhodnosti jejich použití pro zdravotnický personál. Jak je to s jejich účinností a bezpečností v porovnání s nanovlákennými maskami doopravdy?
Základní problém běžných respirátorů spočívá v tom, že je jejich funkčnost založena na elektrostatické filtraci. Při kontaktu s kapalinami nebo vzdušnou vlhkostí se náboj filtru rychle vybíjí a dochází k výraznému snížení jeho účinnosti. Aby uživatel zůstal chráněn, musí respirátor asi po 30 minutách z tváře sejmout – až filtr vyschne, účinnost se opět navýší. Někteří výrobci tento problém řeší přidáním vrstvy aktivního uhlí, která vlhkost absorbuje a prodlužuje tak životnost i efektivitu filtru. Ve snaze nedevalvovat své zboží v očích zákazníků však mnohdy raději uvádějí jiné důvody použití karbonu.
Elektrostatická versus mechanická filtrace
Účinnost nanovlákenných filtrů naopak vychází z mechanického principu, a proto pracují dobře i při kontaktu s vlhkostí. Zde je dobré si uvědomit, že samotný lidský dech je vlhký. U běžného respirátoru to znamená, že člověk už pouhým použitím – tedy nasazením a dýcháním – snižuje úroveň jeho ochrany. Nanovlákna si naopak díky hustotě materiálu drží filtraci stále na vysoké úrovni. U nanovlákenných respirátorů se účinnost filtrace nošením dokonce zvyšuje, jelikož se filtr zachycenými částicemi postupně zanáší – ovšem ne natolik, aby se snížila prodyšnost.
Chcete-li se chránit proti virům klasickým respirátorem, který jako filtr používá polypropylenový elektrostatický meltblown, je nutné sáhnout po výrobku třídy FFP3 (dle evropské normy EN 149). Jako jediný z produktů této kategorie dokáže filtraci virů s největší pravděpodobností zajistit. Je ale nutné zdůraznit, že respirátory se vyrábějí primárně jako pracovní ochranné pomůcky, takže se testují zejména na záchyt pevných či kapalných částic, a nikoliv mikroorganismů. S jejich použitím proti virům se při konstrukci nepočítalo a normy EU od nich takovou funkčnost ani nepožadují.
To, že běžný FFP3 respirátor ochrání i před viry, je spíše „přání“ založené na následujícím předpokladu: Pokud výrobek při zkouškách zachytí parafínový olej (jednu z testovaných substancí), nepropustí ani vir. Dodejme, že ze záchytu olejové kapaliny lze opravdu částečně vyvodit, že filtr zadrží mikroorganismy. Pohybují se totiž vzduchem v kapénkách vzniklých kašláním, mluvením a dýcháním – a v praxi tak většina respirátorů FFP3 viry díky hustotě meltblownových vrstev zadrží. Děje se tak ovšem na úkor prodyšnosti, neboť filtr musí být neúměrně silný a hutný.
Problematický ventil
Aby se přes respirátory tříd FFP2 a 3 dalo při běžné činnosti vůbec dýchat, mívají tzv. výdechový ventil. Ten se při použití proti virům a bakteriím stává Achillovou patou, neboť se skrz něj patogeny za několik desítek minut či pár hodin mohou dostat dovnitř. Úkolem ventilu totiž není filtrovat, ale odvádět vzdušnou vlhkost – udrží tak respirátor suchý a přispívá k prodloužení účinnosti elektrostatické filtrace. Zároveň zvyšuje komfort uživatele – čím vyšší třídu ochranný prostředek má, tím hůře se přes něj bez ventilu dýchá. Ventil tedy pomáhá odpustit z vnitřní části respirátoru teplý vzduch (ne náhodou se používá zejména v provozech s horkým a vlhkým prostředím, jako jsou hutě nebo sklárny).
Pro ochranu před jemnými pevnými částicemi (prach, smog, pyl), které se nemají dostat do dýchacích cest nositele, slouží respirátor FFP3 s výdechovým ventilem dobře. Coby pracovní ochranné pomůcky však nejsou tyto výrobky konstruovány tak, aby chránily okolí před uživatelem. Na první pohled může jít o zanedbatelný detail, nicméně při jejich současném užívání proti koronaviru je to vážný problém.
Ne náhodou příslušné normy definují zdravotnický ochranný prostředek (ústenku) jako nástroj, který je primárně určen k ochraně ostatních před svým nositelem. Proto lékaři a další nemocniční personál, aby nešířili vlastní kapénky mezi pacienty, nejčastěji užívají právě ústenky. Snaží se tak o prevenci pro případy, kdy je zdravotník nemocný a ještě o tom neví – zatím nemá symptomy, jenže už může být infekční a ohrožoval by tak osoby s mnohdy oslabenou imunitou.
Jak chránit zdravotníky i pacienty
Z výše uvedeného plyne, že respirátor typu FFP3, který většinou musí mít výdechový ventil, je jako zdravotnický ochranný prostředek zcela nevhodný. Poskytne sice jistou ochranu lékaři, jenže pacientům v jeho okolí nikoliv. Potenciálně infikovaný zdravotník pracující v první linii totiž může skrz výdechový ventil nákazu šířit – sice nevědomky, ale o to koncentrovaněji a nekontrolovaně.
Vztáhněme toto zjištění na aktuální situaci: Lékař netuší, že je nakažen (ať už k tomu došlo jakkoliv), a vyšetřuje osoby s podezřením na koronavirus. Pokud se jejich test ukáže jako negativní, pak je návštěva nemocnice zbytečně ohrozila, protože byly vystaveny riziku nákazy od zdravotníka „chráněného“ respirátorem. Popsaná hrozba nejvíce zasahuje osoby s oslabenou imunitou, jako seniory, onkologické pacienty po chemoterapii, jedince trpící cystickou fibrózou, chronické astmatiky apod. Proto tvrdíme, že zdravotnický personál by zásadně neměl užívat respirátory s výdechovými ventily a jejich dodávky do nemocnic jsou dokladem neznalosti této problematiky.
Nicméně i respirátory bez výdechového ventilu mají řadu nevýhod: bývají málo prodyšné (obtížně se v nich dýchá), nejsou uživatelsky komfortní (kvůli váze, tuhosti a nepoddajnosti), vzhledem ke svým rozměrům se složitě skladují a také jejich cena nepatří k nejnižším. Oproti tomu nanovlákenné ochranné prostředky umějí zachycovat částečky mechanicky – na principu miniaturního síta – a to až do velikosti jednotek mikrometrů. Jsou levnější než respirátory třídy FFP3 a zachovávají si svou účinnost bez ohledu na vlhkost. Díky extrémní hustotě nanovláken může být filtr mnohonásobně tenčí než u meltblownu, takže se přes nanovlákenné masky mnohem snadněji dýchá. Nepotřebují tedy rizikový výdechový ventil, což zaručuje vyšší bezpečnost a spolehlivost.
Zastaralé normy
Často se objevuje dotaz, proč nanovlákenné masky nemají třídu FFP3, ačkoliv filtrují částice i mikroorganismy s vyšší účinností než pracovní respirátory. Důvod je jednoduchý – vzhledem ke zmíněné tenkosti nanovlákenného filtru skrz něj prosákne testovací parafínový olej. Zatímco u pracovních ochranných pomůcek by šlo o nedostatek, při ochraně proti virům to nevadí.
Proto nanovlákenným výrobkům v tomto případě postačuje kategorie FFP2, doplněná samostatně provedenými testy záchytu virů a bakterií – v našem případě v americkém mikrobiologickém institutu Nelson Labs. Rozpor mezi účinností nanovláken a oficiálně nižší ochrannou třídou FFP vyplývá i ze zastaralosti norem. Vznikly totiž před několika desítkami let, kdy se s nanovláknem ještě nepracovalo, a neberou tedy v potaz nové materiály a technologie lépe kombinující účinnost s komfortem.
Závěrem dodejme, že zastaralé bývají i školicí postupy, jež učí zdravotníky zacházet s ochrannými prostředky. Často vycházejí z dávno překonaných dogmat, která ještě v oblasti zdravotnictví zcela překonána nebyla. Ne svou vinou tak lékaři mnohdy nedisponují základními znalostmi, jak ústenky a další pomůcky správně používat. Proto všechny distributory výrobků značky RESPILON® učíme, aby nemocničnímu personálu poskytovali školení ohledně vlastní ochrany i ochrany pacientů. Koncové zákazníky v maloobchodním prodeji pak vzděláváme jak ohledně běžné ochrany, tak pro případ epidemií a pandemií.